Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kalamita

1.12.2010 Přišla kalamita, aneb proč máme rádi zimu, že.. :o//

Předesílám, že podle předpovědi všichni ví, že odpoledne až večer začne sněžit.

Přesto jsem neviděla ani jeden posypový vůz, snad aby na letních gumách nebrzdili dopravu?

Končím v práci shodou okolností o hodinu dřív a odcházím čekat na autobus co mě má do 20 min dopravit domů. Protože už začalo sněžit nespěchám neb nečekám, že by přijel dřív. Po15 minutách čekání a 12 minut po tom co měl bus přijet se rozhoduji pro koplikovanější způsob, nicméně zřejmě za daných okolností rychlejší a nastupuji do busu, který nejede přímo. Na přestupu zjistím, že jeden spoj mi zrovna odjel. Nedivím se, nezjišťovala jsem si přece toto spojení předem. Za 8 minut by ale měl přijet další. Za 8 minut přijede onen přímý, na který už jsem 15 minut marně čekala na 1. zástavce. Samozřejmě již značně plný. Vejdeme se přesto všichni a odjíždíme. Už je úplně jedno kdy neb stejně nikdo neví, o který spoj vlastně jde a zda jede na 1. či 2. konečnou (což mě naštěstí trápit nemusí).  Cesta ubíhá pomalu, dík sněhové kalamitě. Občas někde zastavujeme - není vidět kde, protože je přecpáno a zamlženo a ani dle času nelze zastávky identifikovat. Moje je naštěstí za poměrně ostrou zatáčkou, která je poznat i v téhle situaci. Za 60 minut od odchodu z práce jsem tedy konečně na výstupní zastávce. V hustém sněžení a větru se vydávám na poštu pro doporučený dopis, neb usoudím že jindy, až půjdu z práce v normální čas, bych to nemusela stihnout, pokud se i další dny bude situace vyvíjet stejně.  Na poště obdržím dopis, který jsem sama před 14 dny poslala a který obsahuje průkaz původu jednoho z našich štěňátek. Ten si jeho majitel neuznal za vhodné na poště vyzvednout, přestože mu jeho zaslání bylo avizováno. No nic, to už mě nemůže rozházet. .o)

Spěchám domů. Zde je naštěstí všechno v pořáku. Vypouštím natěšené psí holky z kotců. Následuje mohutné radostné běhání po zahradě, při němž mi ale jedna z holek zavadí packou o šňůrku s klíčema a ze zmrzlé ruky mi jí vytrhne. Šňůrka padá na zem. Když jí zvednu, zjistím ale že klíče odlétly kamsi jinam do 15 cm vrstvy sněhu.  Není moc světla a holky už se i tudy několikrát prohnaly. Jsem v zajímavé situaci - zamčená na zahradě, nemohu ani do baráku, ani alespoň venčit holky neb jsem za sebou pečlivě zamkla, aby Lara v návalu radosti sama neodešla na ulici(otevírat samozřejmě umí). Analyzuji situaci a začínám hledat zda jsme v přístěnku, který se nezamyká nezanechali náhodou z léta hrábě. V tomto případě jsme ale byli pečliví až příliš a hrábě jsou spokojeně uklizené jinde a pod zámkem. Budu se muset spokojit s koštětem. A tak se pouštím do prohrabování nejbližšího okolí místa kde skončila šňůrka od klíčů. Holky jsou náramně pobavené a přestože Lara umí venku najít naše ztracené věci, tady na mě kouká jako že nikdy nic takového neslyšela a co to po ní chci!?!? OK, přerovnávám sněhovou nadílku a doufám, že Carlos kdyžtak brzy dorazí, aby mě vysvobodil. Když už hledám na ploše cca 2x2 metry a právě docházím ke zjištění, že moje hledání je sice zjevně marné, ale budu muset hrabat dál abych nezmrzla, podaří se mi klíče najít! Trochu je rozmrazím a dokud jsem venku ještě dojdu do kotce pro mističky. Teď už s ledem - asi na "pití" pro holky :o) a jdeme dovnitř.

Při vykládání nákupu z batohu a jeho uklízení do lednice se na chvíli leknu, že asi lednička nefunguje neb je mi v ní na ruce příjemně teplo. Je to ale jen relativní dojem proti venkovnímu mrazu... tak si je tam aspoň nechám nenásilně rozmrznout. Příště už se nebudu divit, že tam maso vydrží jen tak krátce..

OK a teď teda můžeme konečně jít venčit!!! Holky už se nemůžou dočkat a nechápou proč dnes tolik zdržuju!

Procházka se podobala zimnímu výstupu na Dachstein, jen to nebylo tolik do kopce. :o)

Zážitky z metropole.