Jdi na obsah Jdi na menu
 


Salar de Uyuni(Bolívie)

Tak dnes na salar – solnou poušť. Suchou pouští je zhruba půl roku. Teď, brzy po období dešťů zčásti vypadá jako to, co bývala kdysi – vnitrokontinentální moře, i když menší rozlohou, slanější a co je podstané – mělčí, dá se projet autem. Reklamní letáčky, i náš průvodce Lonely planet slibují atraktivní výlet , tak uvidíme!

Toto je jedno z mála míst kam se nedostaneme sami ani hromadnou dopravou, takže sedíme v cestovce a čekáme – tady se pořád na něco čeká. Konverzujeme s dvojicí Francouzů, které jsme tu potkali. Francouzština se mi žalostně plete se Španělštinou, to bych nikdy nečekala, když Španělštinu používám jen 2 měsíce co jsme tady.

Po 70-ti minutách přijede „naše“ auto – starý Jeep a jedeme sólo. Francouzi se vydají na delší výlet, takže si ještě mohou počkat...

Z ploché krajiny se vynořují 2-3 zasněžené hory. Z jedné berou místní pitnou vodu, jinde by to tu nebylo možné, protože i když ještě nejsme na salaru, zem se i tady třpytí, vysráženou solí.

Na okraji salaru, kde začíná bílá plocha a je domeček „solného dědy“, samozřejmě ze solných kvádrů. Prodává, jak jinak než krystaly soli a sochy zvířátek z nich vyřezané. Náš řidič obaluje části podvozku tlustými igelity. Brzy zjistíme jak je to důležité! Děda jde s motykou na další krystaly a my vjíždíme na bílou plochu.

Hory na okrajích vypadají jakoby se vznášely a zrcadlí se ve vodě, což pokládám za klam. Za moment se ukáže, že se zrcadlily skutečně, v části salaru ještě pokryté vodou, do níž vjíždíme vzápětí. Jedeme asi dvaceti centimetrovou vrstvou slané vody, resp. nasyceného solného roztoku. Fotím skrz pootevřené okno a voda stříká až dovnitř. Pod vodou je vrstva usazené soli, místy až 6 metrů hluboká, ale prý se netěží protože není kvalitní. Nám se zdá kvalitní dost - vše kam dopadne slaná kapka zbělá a ztuhne. Máme trochu problém s jedním stěračem. Voda z ostřikovače asi nestihla smýt všechnu sůl z okna, ale jedeme dál, tady se stejně nedá vystoupit.

V dálce vidíme v řadě nahrabané kupky soli. Odrážející se ve vodě, připomínají kosočtverečné korálky, navlečené na niti.

Orientace řidiče nás trochu znervozňuje, protože panorama se mění s každým metrem, mapu, kompas ani GPS nemá a žádná silnice tu nevede. Vysvětluje že si cestu pamatuje. Musíme jen věřit...

Zastávka „Hotel de sal“ -Solný hotel stojí v suché části salaru. Je to jen několik skromných domečků ze solných kvádrů uprostřed slané mokré pustiny, před nimi židličky a stolečky opět solné. Obdivuji různé barvy soli v různých vrstvách. Na všechno praží nemilosrdné slunce a i uvnitř je spoustu světla jak je vše okolo bílé. Vybavení hotelu je opět ze soli, mimo povlečení, postelí, dveří, obrazů, ubrusů… odcházíme a nad námi přelétá hejno plaměňáků, krása!

Pokračujeme k „ostrovu“ Isla de Pescado. Vypadá to jako bychom jeli po zamrzlém jezeru, jen je bílá plocha jakoby pokreslena pospojovanými mnohoúhelníky.

Pak konečně vjíždíme do „přístavu“ a dokonce na pevninu ostrova. Ostrov sopečného původu je pokryt „lesem“ vysokých štíhlých kaktusů, cestu mezi nimi značí mužíci z bílých kamenů. Jako další atrakce tu slouží ochočené lamy a nelétající dravec, který si krátí čas hrou či bojem(?) s místním psem.

Cestou zpět bereme do vleku Jeep, který už odmítl pracovat v místních podmínkách.

Je to tu opravdu krásné, ale hodně náročné a jak je vidět i pro stroje. Slunce pálí, není se kam schovat do stínu, všudypřítomná sůl rozežírá vše na co se dostane a samozřejmě tu nic neroste. Srážky jen v jedné polovině roku a když voda dopadne na zem je stejně znehodnocená. Krajina je pro našince velmi exotická, ale drsná až mrtvá. Dokonce ani místní se tu nebyli schopni trvale usadit a to jsou lidé oproti nám opravdu houževnatí až drsní.

Večer v hotelu jsme řádně unavení, vysušení, ale plní zážitků! Ve sprše zjišťuji, že i když jsme si vybrali hotel s teplou vodou, půjdu spát „na prasátko“ protože voda neteče žádná. Zdá se, že to patří k rozšířenějšímu místnímu folkloru. .o)